Červen 2017

O ničem

5. června 2017 v 11:16
Kdybych počkala ještě měsíc, na blogu jsem se neukázala půl roku. To je mi ale frajeřina, to se mám čím chlubit… jenže abych řekla pravdu, mě to ani tak dlouho nepřišlo.
Abych to shrnula, co jsem celou tu dobu dělala, v kostce jsem připravovala bráchu na přijímačky na SŠ, sekla se školou, nastoupila do archivu do práce a po nějaké době si žiju spokojený a bezstarostný život. Sice zrovna za tři hodiny mám být na přijímačkách na univerzitu, ale je mi to tak nějak jedno. Zaprvé se bojím, že se do toho učícího procesu nedokážu nahodit a za druhé už mi nepřijde, že na výsledních přijímacích řízení stojí a padá svět.
Svou nepřítomnost na blogu můžu omluvit jen tím, že do 23 hodin nemám čas jen tak si sednou a napsat něco na jeden zátah (a na části mi to nejde) a o víkendech většinou sedím venku nebo chodím fotit, takže to se mi zase nechce sedat si k počítači. Navíc jsem si inteligentně pohmoždila ruku při psaní na počítači v práci a tenhle týden se chystám k doktoru.
Ale abych vás taky trochu pobavila:
Včera jsem byla na tajné oslavě narozenin kamarádky Vé. S její mamkou jsme to domlouvali asi dva měsíce a opravdu nám všem spadl kámen ze srdce, když Vé přišla a nezabila nás hned ve dveřích, ale divadlo, na které jsem jí původně lákala ven, a které sloužilo jako zástěrka, nakonec doopravdy dostala, takže tím se moje vina ohledně lhaní docela snížila. Vé nakonec měla docela radost a snad si to i užila (já si to myslím, ale ona je jako já, na obličeji to nepoznáte). V šest jsem se sebrala s tím, že musím domů. Doma mě čekalo venčení potkana a chtěla jsem toho ještě plno udělat. ALE. Sedla jsem na autobus, který mě měl dovést na Slovany. Ten se ale v půli cesty změnil na jiné číslo a já si toho samozřejmě nevšimla. Takže jsem skončila v Sedleci. Autobus žádný už nejel, takže jsem volala domů, že se trochu zdržím, protože jsem teoreticky doma, jenom opačným směrem. Mamka chudák zděšená volala tátovi, ať přiveze auto, že pro mě pojede. Mezitím jsem se úspěšně, díky google mapám, na které jsem vždy nadávala, dostala do Starého Plzence a tam jsem půlhodiny počkala, než pro mě přijela. Ale popravdě, sedět na náměstí v Plzenci s výhledem na rotundu, skoro při západu slunce… sakra, ze všech míst, kde jsem se mohla ztratit a zaseknout, tohle bylo nejlepší.