Kapitola 19

15. prosince 2016 v 12:05 | Raven |  Clarissa Gabriel
Krátká kapitola, ale jinak to nejde, ta další by byla moc dlouhá...

"Viděl jsi někde věž kostela?" zeptala jsem se spolujezdce.
"Ne." Díval se z okna a ani se nepohnul.
"Děje se něco?" přeměřila jsem si chlapce zrakem a otočila oči zpět před sebe. Neodpověděl.
"Sebastiane?" zkusila jsem to znova "co se děje? Je ti něco? Něco tě bolí?"
"Ne." Odsekl.
"Podívej, nevím, co se s tebou děje, ale takhle ses ještě nechoval," zastavila jsem a otočila se na něj.
"Musíme jet na západ." Řekl odměřeně a ukázal mi směr.
"Proč?" nechápala jsem. Něco tu nehrálo.
"Prostě tam jeď!"
Doslova jsem zírala neschopná slova. Už ani nezněl jako malý kluk a už vůbec ne jako dítě.
"Se…"
"Nesahej na mě!" rozkřikl se a přelezl si dozadu "Jeď." Založil ruce na prsou.
Rozhodla jsem se jeho náladu neřešit a jela jsem směrem, kam chtěl. Třeba to pro něj bylo stejně důležité, jako pro mě dostat se odtud.

Postupně se začínal vzpamatovávat a vracel se mu jemný dětský výraz. Snědl pár jablek a usnul. Jeli jsme dlouho. Uslyšela jsem troubení a zaskučela jsem. Z nebe začala pršet krev. Naštěstí fungovaly stěrače a naštěstí Sebastian spal a neviděl tu spoušť. I mně se zvedal žaludek…

Přes rudé šmouhy na skle jsem spatřila zelenou oázu nedaleko před námi. Myslela jsem si, že jde o fata-morganu, ale jakmile jsem přijela těsně před zelený lem svěží krajiny, změnila jsem názor a vjela na trávu. V tu ránu bubnování krve o kapotu auta ustalo a zavládlo ticho. Vylezla jsem ven a nadechla se čerstvého nezkaženého vzduchu. Zatočila se mi z něj hlava, ale užívala jsem si to.

"Jak ses sem dostala?" zakřičel na mě přicházející muž.
"Autem," odpověděla jsem ironicky a vzbudila dítě v autě "Jak to, že tady to není ani trochu zdevastované?"
Muž si mě měřil pohledem "Co jsi zač?"
"Záleží na tom?" odmítala jsem odpovědět. Kdoví, co je to zač.
"Já jsem Adam." Představil se aby projevil dobrou vůli.
"Clarissa." Povoila jsem "a tohle Sebastian" držela jsem ho blízko u sebe. Adam okamžitě změnil výraz. Napřed se zdál zmatený, pak se mu po tváři mihl úsměv a ten se změnil do vyděšeného vytřeštěného pohledu se slzami v očích. Oba jsme se na něj zmateně dívali.

"Pojďte se mnou," řekl nakonec a vedl nás k chýši. Takhle nějak si lidé představují obydlí domorodců v Africe "Už jsme se potkali, už je to dlouho" podal nám vodu, když jsme se posadili.
"Kdy?"
"Když ses narodila. Tvá matka byla tady a pak si přišla znovu při první Nebeské válce, když jste padli. Přišla jsi se zraněným Světlonošem a chtěla jsi pomoc. Tenkrát…" usnula jsem.


Když jsem se vzbudila, strašně mě bolela hlava. Někde z dálky jsem slyšela dětský výkřik. Sebrala jsem zbytek svých sil a rozběhla se za ním. Ve stejnou chvíli, kdy jsem vyběhla ven, jsem viděla Adama, který právě sbíral Sebastiana…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Dobro X Zlo

Dobro
Zlo

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama