Kapitola 18

7. prosince 2016 v 13:32 | Raven |  Clarissa Gabriel
Doháním resty, v tomto případě jsem o kapitolu pozadu, takže tady je!

"AU!" ozval se konečně mužský, povědomí hlas.
"Co tu chceš?" založila jsem ruce na prsou.
"To takhle normálně hážeš po lidech kameny?" vyčítal mi přicházející Anděl smrti
"Nejdřív se rozhlídni a pak suď," prskala jsem naštvaně.

"Jdu ti dělat společnost, prý se vracíš "domů""
"To není tvoje věc," odsekla jsem a sedla si " a společnost mám."
"Toho kluka?" kývl hlavou na spící dítě, když došel až k nám "Nebude dlouho žít."
"Proč jako? Že se o něj nedokážu postarat?" podívala jsem se na něj.
"Nemůžeš ho zachránit. Je to člověk. Navíc s tou značkou ani nemá šanci."
"Třeba ji nechce stejně jako já." Prohrábla jsem oheň a minci zakryla klackem.
"Přijmula si zpět, čím jsi vždy byla, nerouhej se," napomenul mě a přisedl si "Víš, nemusíš tu zůstávat"
"Většinu své existence jsem strávila mimo Nebe, myslíš, že se to někdy změní, že budu upřednostňovat Zemi?"
"Já většinu své existence strávil na Zemi nebo v záhrobí, chápu tě víc, než si myslíš…A co dělá Samael?" nadhodil Azrael.
"Jak to mám vědět?"
Odhodil hořící dřevo z přívěsku a mě se zatajil dech.
"Vím o něm." Vystrčil ho z plamenů k mým nohám a já ho hbitě sebrala a skryla v dlani "Kdybych chtěl, už dávno ti to sebrali a nikdy by tě sem nepustili. Hlavně bych Samaela nenechal, aby ti jí dal."
"Proč?" podívala jsem se na něj.
"Protože někdy je nešťastný Anděl horší než Padlý," povzdechl si.
"Proč nepřišel? Už dvakrát jsem ho volala…" postěžovala jsem si.
"Nemá čas. Válka se musí připravovat a plánovat, nejde jen tak přijít s holýma rukama, když je nepřítel v přesile."
"Jak to zastavím?"
"Na to přijdeš sama," opřel se o kládu za zády a podíval se na Sebastiana "Bude ho škoda."
"Nezabíjej ho," prosila jsem "Potřebuju někoho, kdo půjde se mnou."
"Ještě ne, ale ani já tomu nezabráním," pohladil Sebastiana po vlasech "nerad se dívám na zmučené duše…"
"Nemůžu tomu zabránit? Udělat něco jinak?"
"Rád bych ti řekl, že ano… má to napsané v osudu, vidíš?" zvedl dlaň spícího dítěte a ukázal na jednu z čar "Je ukončena lehce nad kloubem."
"A co se s ním stane?" zvedla jsem zrak k tmavovlasé smrti.
"Jak to myslíš? Jestli půjde do Nebe nebo do Pekla?"
Přikývla jsem.
"Vidělas tu znaku na jeho zádech?" znovu jsem přikývla na souhlas "Kam bys řekla, že se s tím dostane?"
"Jen nevím, co je pro něj lepší…"


Přečkal tam noc a nad ránem odešel. Ještě než odešel, se probudil i chlapec a zamžoural směrem k Andělovi. Azrael se na něj usmál a zmizel mezi budovami.
"Vidíš? Já říkal, že se ukáže," ozval se ospale, ale se zadostiučiněním v hlase a znovu usnul.

Lehla jsem si s hlavou na pařezu a dopřála si chvilku přemýšlení. Azrael měl pravdu, nepůjde nahoru, půjde k Padlým. Jenže další pravda je, že jsem nevěděla, jak to dole vypadá, nevzpomínala jsem si. Neměla jsem záruku, že tam nebude trpět ještě víc, než mezi lidmi. Usnula jsem.

Probudil mě až list, co mi přistál na obličeji. Nad hlavou se mi tyčil strom, vysoký a zelený s několika červenými plody.
"Podívej, vyrostlo to tady," slézal Sebastian ze stromu a podával mi jablko "vzbudil jsem se a stál tady" usmíval se spokojeně.
Ochutnala jsem to ovoce a opravdu, nic jim nebylo. Vlastně jsem lepší jablka nikdy neochutnala:
"Tak je sebíráme, co ty na to?" navrhla jsem mu s úsměvem.
"Ale já tam vylezu!" vykřikl a začal znovu šplhat mezi větve jabloně.
"Hlavně dávej pozor," napomenula jsem ho a stoupla si pod něj.
"Hele," podával mi blátěný batoh.
"Kde si ho vzal?" zajímala jsem se. Tušila jsem odpověď, ale co kdyby náhodou?
"Vysel tu," pokrčil rameny a začal mi házet a podávat jablka. Po hodině byl strom holý a batoh plný. Pomohla jsem chlapci na zem.
"Kam půjdeme?" vyzvídal, když jsme se vydali na cestu.
"K jednomu kostelu. Musím tam…." Pro co vlastně? Sama jsem to nevěděla, ale něco mě odtamtud volalo a já cítila, že tu věc potřebuju "Něco jsem si tam zapomněla."
Dál se nevyptával.


Došli jsme k městu, které vypadalo ještě hůř, než předchozí. Praskliny v silnicích, domy rozpůlené ve dví jen tak. Jako kdyby někdo rozbořil dětský domeček z lega. Další rozdíl byl v lidech. Žádní tu nebyli vidět ani slyšet. Seb se ke mně přitiskl a rozhlížel se. Ve středu, kde muselo být náměstí nebo centrum, stála zaprášená auta a rozbitá skla. Dívala jsem se do aut, jestli nenajdu klíčky. Ani v jediném nebyly. Vlezla jsem do jednoho z nich rozbitým oknem a hledala v přihrátkách a pod sedačkou. A opravdu, klíč byl zapadlý pod pedály. Zkusila jsem nastartovat. Moc benzínu v něm nebylo, ale nám to pro naše účely stačilo. Odemkla jsem a pustila svého chráněnce dovnitř.
"To je hustý," podotkl s úšklebkem "Jsme jako největší zločinci"
Zasmála jsem se a projela městem ven. Až po pár kilometrech, kde jsme narazili na suchý strom, jsem si uvědomila, že je to TO město, kde jsem začala svou "službu".
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Johnny Johnny | Web | 8. prosince 2016 v 17:38 | Reagovat

Sú tie jablká nejaká alegória na Rajskú záhradu? Inak, odkedy som tu nebol, dosť pekne sa ti to rozbehlo :-D

2 artist-raven artist-raven | Web | 12. prosince 2016 v 11:31 | Reagovat

Dalo by se to tak říct, ano... :D a jak to myslíš, rozjelo? jestli příběh, musím nesouhlasit.. Já chtěla poslední kapitolu zveřejnit po Vánocích a nějak mi to nevychází :-?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama