Kapitola 17

5. prosince 2016 v 12:12 | Raven |  Clarissa Gabriel
Otevřela jsem oči s nadějí, že to nebyl jen sen. Jenže byl… zkontrolovala jsem chlapce objímající mou ruku. A máme tu vysvětlení… ne Francis, ale… Uvědomila jsem si, že neznám jeho jméno. Opatrně jsem vysvobodila svou ruku z dětského sevření a místo ní prostrčila deku. Vstala jsem. Protáhla se a podívala se na nelítostné nebe. Rudé a zlověstné.


Poodešla jsem od sirotka a pomocí kamenů rozdělala oheň a přidržela nad ním sigilu. Rozpálený kov mi popálil ruku a spálil šňůrku, kterou jsem lehkovážně nechala vyset mezi prsty.
"Do háje!" zaklela jsem a odhodila hořící provázek pryč. Zároveň jsem i upustila přívěsek a podívala se na dlaň. Povedlo se mi vypálit si její otisk. Jestli mě teď někdo najde, mám problém. Rychle jsem si spáleninu obvázala kusem hadru. A sebrala minci. Položila jsem ji na kámen a ten co nejblíže k ohni a čekala. Uběhly hodiny a nic se nedělo.
"Co to děláš?" zeptal se mě chlapec, který si ke mně přisedl.
"No.. já.. čekám," usmála jsem se na něj.
"Na co?" vyzvídal dál.
"Na.." povzdechla jsem si rezignovaně "na tebe".
Usmál se a já mu úsměv opětovala.
"Pořád chceš jít se mnou?"
Namísto odpovědi přikývl.
"A jak se jmenuješ?"
"Sebastian. A ty?" upřel na mě hnědé oči a já strnula.
"Ty se jmenuješ Sebastian?"
Přikývl a zopakoval otázku:
"A ty?"
Náhoda. Pomyslela jsem si:
"Já jsem Clarissa," usmála jsem se a sebrala minci "půjdeme? Cestou ti seženeme něco k jídlu."
Přikývl a vstal.

Procházeli jsme se troskami města a hledali něco, co by ten malý mohl sníst.
"Neměli jste doma zásoby?" zeptala jsem se ho nakonec.
Zakroutil hlavou:
"Když lidí zjistili, že rodiče umřeli, vtrhly do domu a všechno rozkradli…"
Přemýšlela jsem a rozhlížela se. Záda mě bolela ještě víc než předtím. To jsem ale přisuzovala tomu, že jsem spala opřená o tu zeď.
"Mám žízeň," ozvalo se dítko.
"Musíme najít vodu. Byla tu někde řeka?"
"V parku býval rybníček," přemítal Sebastian a vedl mě klikatou cestou k místu, kde bývával park. Do rybníka jsem vlila jednu z ampulek, takže jsme mohli nabrat vodu do všech lahví, které jsme po cestě našli, a chlapec se napil. Najednou mě něco napadlo.
"Počkáš tu chvíli? Nesmíš se odtud hnout, a kdyby se něco dělo, musíš na mě zavolat, dobře?"
Přikývl:
"Vrátíš se pro mě?"
"Přísahám, jako že je…" Bůh nade mnou? No tak na toho určitě… "na svůj život" usmála jsem se a odběhla k popelnicím.
Většina toho, co se dalo sníst nebo využít si už lidé rozebrali. Já ale hledala něco jiného. Semínka, zbytky ovoce, cokoliv. Poslední věc, kterou jsem chtěla bylo, abych se do odpadků musela poořit úplně, ale evidentně mi nic jiného nezbývalo. Protestně jsem zaskučela a vlezle do kontejneru. Smrdělo to tam. Ale ne tak moc, jak jsem čekala. Lidé se změnili ve zvířata a tím pádem většina mršin, včetně hnijícího masa, zmizela. V jednom ze zapomenutých pytlů jsem našla jackpot. Zbytky mrkve a jablek. Sice ve slušném stádiu rozkladu, ale k mému experimentu to bude stačit.

Vítězoslavně jsem se vrátila k Sebastianovi s taškou plnou "plodin".
"K čemu ti to bude?" díval se na odpad s dětským nechápavým zájmem.
"Uvidíš," usmála jsem se a podpatkem udělala do země díry, do kterých jsem postupně házela shnilé ovoce a zeleninu, které jsem následně zahrabala. Smíchala jsem jednu ampulku s vodou v jedné lahvi a zalila jsem své dílo. Chlapec se na mě stále nechápavě díval.
"Uvidíme, jestli se nám to povede," vysvětlovala jsem "počkáme tu přes noc a pak se uvidí."
Prohrábla jsem zbylé potraviny a našla nejméně zubožené jablko a nejhorší z něj okrájela. Vím, že to je jako jíst modelínu, ale je to lepší, než abys mi tu umřel hlady." Podala jsem mu ho.
Prohlížel si svou snídani a pak se do ní opatrně zakousl a zasmál se.
"Co je?" divila jsem se.
"Je to jako jíst křížaly," vysvětloval své nadšení.
"Vážně?" o tom jsem dost pochybovala, ale kdo ví, na co tu lidé byli zvyklý, než jim došlo jídlo. Je sice pravda, že většina z jablek byla vysušená, ale že by to bylo jako křížaly…
"Vezmi si taky," podal mi jedno z jablek.
"Ne, díky, nemám hlad," odmítla jsem. Ne, že bych mu to nevěřila, ale opravdu jsem neměla hlad.

Sebastian se v rybníce umyl a místo ručníku jsme použili tu starou deku, kterou jsem ve stejné vodě pak i vyprala. Pak jsme šli nasbírat nějaké dřevo na oheň a z kamenů jsem udělala ohniště. Nechtěli jsme to tam přeci podpálit. Přes den uschnula deka, takže se do ní chlapec zabalil k ohni a já mu vyprala i oblečení, které připomínalo spíš špinavé hadry na vytírání podlahy, a pak ho nechala rozložené kolem ohně.

Tu noc jsem si nedovolila usnout. Oheň mohl přilákat ostatní lidi a já si nesměla dovolit další snění. Seb spal vedle mě a já se dívala do ohně a udržovala ho při životě. Sem tam jsem se podívala na kopečky hlíny, pod kterými se nacházeli, snad, zárodky nových plodů.


Znovu jsem položila minci do ohně s očekáváním, že se bývalý Světlonoš objeví. V křoví přede mnou se něco pohnulo. Vstala jsem a sáhla po noži za opaskem.
"Vylez," nařídila jsem do tmy. Nic. Bez odezvy. Žádný pohyb, ani zvuk. Hodila jsem tam kámen.
"AU!" ozval se konečně mužský, povědomí hlas.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Raději sloužit Nebi, nebo vládnout Peklu?

Sloužit Nebi
Vládnout Peklu

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 5. prosince 2016 v 16:42 | Reagovat

Už jsem myslel, že se spolu pomilují. :)

2 artist-raven artist-raven | Web | 6. prosince 2016 v 17:07 | Reagovat

[1]: to neplánuju ;-)

3 Johnny Johnny | Web | 8. prosince 2016 v 17:32 | Reagovat

Mám pár teórií, ako by to mohlo pokračovať, ale všetky zahŕňajú cestovanie v čase :-D  :-D

4 artist-raven artist-raven | Web | 12. prosince 2016 v 11:28 | Reagovat

[3]: Jako že bych tam dosadila vlastního Dr.Who? :-D to ne, s dimenzema si hraju, ale ne časově... teda, teoreticky ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama