Kapitola 15

14. listopadu 2016 v 0:00 | Raven |  Clarissa Gabriel
Když jsme uslyšeli další pazounér, připravovali jsme se na to, že z temných koutů vylezou ti, kteří jsou ochotni zabít celý svět, aby si zajistili přežití.

Znamenalo to zatmění a věčnou temnotu. Rozdělili jsme si město na tří části a hlídali jsme jeho obyvatele před lidskými hyenami a jejich hladu po protilátce. Postupně jsme je popravovali a naše práce nikdy nekončila, protože neexistoval den, kdy by si několik stvoření neřeklo, že už nemá, co ztratit. První tucet mrtvých, skonaných mou rukou jsem špatně snášela fyzicky i psychicky, ale pak jsem si uvědomila, že to jsou jen Bestie, které by zabili mnoho jiných, kdybych tomu nezabránila.

Postupem času jsme museli začít zabíjet ze soucitu. Někteří už jen trpěli nedostatkem slunce a vody. Jiní byli zranění Bestiemi natolik, že nemohli přežít, ale čekala je dlouhá smrt. Nikdo by neřekl, že Bůh může mít tak zvrácený smysl pro humor, že nechá jeden pramen čistý a lidé se u něj následně zabíjejí, jen aby se k němu dostali. Pak se sebou nemohli dál žít a zabili se stejně. Z čisté vody se nakonec stala jen krvavá jáma a nikdo z ní už nechtěl pít.

Jenže s vodou a světlem ani nic nerostlo. To vedlo k hynutí rostlin a to vedlo ke zkaženému vzduchu. Měsíc, slunce ani hvězdy se už na zemi nedívaly a obloha byla černá nebo ozářená padajícími ohnivými koulemi. Smrt, nebezpečí, strach a beznadějné obavy se staly životem lidstva.

"Co se vám stalo?" zeptala jsem se Andělů, když jsem se s nimi po půl roce setkala na severu kontinentu. Jejich křídla byla opelíchaná a olepená od krve.
"Moře se změnilo v kravou louži a na pobřeží se tvoří vysoké vlny," povzdechl si unaveně Uriel.
"Stejně jako všechny řeky," doplnila Oriffiel a snažila se otřít krev z Urielových křídel "teď zůstaneme tady. Na řadě jsou živelné katastrofy…"
"Copak už nerpěli dost?" sedla jsem si k ohni a třela si bolavá záda.
"Tohle není o utrpení Clarisso. Ty to víš."
"Ale nechci tomu věřit…"
"Něco se ti stalo?" ukázala na má záda.
"Jen mě to pálí. Asi jsem byla moc blízko ohně"
"Ukaž," otočila mě a nadzvedla bundu "to nebyl oheň," pronesla překvapeně.
"To je jedno, přejde to," přitáhla jsem si bundu k tělu.
"To tě nepřejde hodně dlouho," zasmál se Archanděl sedící proti nám a Oriffiel se přidala:
"Křídla rostou z páteře, to tě bude bolet ještě dobře půl roku a bude se to zhoršovat," sedla si zpět na kámen.
"Křídla?" sáhla jsem si na holou kůži na zádech a opravdu. Nahmatala jsem dva výrůstky.
"Je to hrůza, když Anděl zapomene útrapy z dob minulých,"

Nikdy by mě nenapadlo, že se mi to stane. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlela, ale teď jsem měla smíšený pocit. Hrdost, ale také strach. Své společníky jsem měla ráda, ale nechtěla jsem se novu stát božím sluhou.


-Neboj se toho. Křídla nic neznamenají.
Rozhlédla jsem se, ale nikde jsem ho neviděla.
"Co se děje?" zpozornil Uriel.
"Nic, jen se mi zdálo, že něco slyším." Vymluvila jsem se první blbostí, která mě napadla a zaměřila jsem se na oheň "Co všechno tu zůstane?"
"Jen ti, co jsou věrní víře a jejich dílo" ujala se slova Oriffiel
"Kostely?"
"Nejspíš," přikývla a sledovala našeho společníka, jak se vydává prohledat pustinu, kvůli mé lži.
"vrátím se do toho chrámu," zvedla jsem se.
"Co tam budeš dělat?"
"Já…" co tam vlastně budu dělat? Sama jsem to nevěděla "něco.. něco mě tam táhne…" přemýšlela jsem a prohledávala kouty mé mysli, abych zjistila příčinu, ale nebyla tam.
"Tak běž. Ale dávej pozor," mávla nad tím rukou.
"Nic horšího už mě potkat nemůže," zakřenila jsem se.
"To nejhorší teprve přijde," povzdechla si a nechala mě jít.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Dobro X Zlo

Dobro
Zlo

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama