Kapitola 14

7. listopadu 2016 v 0:00 | Raven |  Clarissa Gabriel
Dolů na Zem nebylo vidět. "Výhled" zakrývala oblaka a já neměla šanci se podívat, jak velké jsou škody. Šla jsem z té provizorní místnosti a hledala někoho, od koho bych zjistila informace. K mému štěstí jsem narazila právě na Rafaela.


"Tady jsi," ujal se slova jako první, ale já ho utnula.
"Co se děje? Proč jste rozpoutali apokalypsu?" vyzvídala jsem zoufale a myslela na všechny ty lidi.
"O ně tu nejde," odpověděl na mé obavy "pokud žili spořádané životy, pohromy se jim vyhnout. Je čas očisty. Za to může Samael."
"Na Zemi nebyl od doby, co jsem se sem dostala, to bych viděla."
"Jen plním rozkazy Clarisso, tohle bys měla vysvětlovat Gabrielovi, ne mě."
"Kde je?"
"S Michaelem vypravují Oriffiel a Uriela na cestu u Západní brány."

Rozběhla jsem se tím směrem a dorazila jsem právě v čas.
"Jdu taky!" vyhrkla jsem zadýchaně, ale donutila jsem se narovnat se a podívat otci do očí.
"Nesmíš tam jít." Odpověděl, aniž by se na mě podíval.
"Nemá být Nebe svobodné? Chci pomoct lidem na Zemi, v tom mi nesmíte zabránit." oponovala jsem a očima hledala oporu u Archandělů.
"Je to i tvoje vina. Myslíš si, že tě tam necháme jít udělat ještě větší škody?" Michael mnou opovrhoval, nikdy mi neodpustil to, že jsme se odvrátila od Andělů a dala přednost zatracení.
"Chci pomoct lidem" opakovala jsem.
"Pohlídám ji," zastal se mě Uriel a Oriffiel přikývla.
"Nemůžete bránit Andělovi pomáhat lidem," pokynula mi, abych šla k nim.
Michael protáhl obličej:
"Budete jí hlídat. Nesmí se s ním spojit," dával jim instrukce a pak odešel.
Neubránila jsem se úsměvu.
"Tak už běžte, než bude pozdě," propustil nás otec a věnoval nám významný pohled.

Uriel mi položil ruku na rameno a najednou jsme se ocitli na Zemi. Kolem nás chodili lidé s rouškami a zarytou kůží po celém těle. Rozhlížela jsem se, jak jsme je míjeli. Bylo mi do breku. Stejně jako spoustě z nich, když oplakávali své ztráty.
"Bílý jezdec," vysvětlovala Orrifiel "první vlna. Otrávili vodu a ta otrávila lidi."
Nenávistně jsem vzhlédla k obloze.

Dovedli mě až ke starému kostelu daleko od utrpení, kde nám místní kazatel otevíral bránu a zhluboka se klaněl. Uriel mu pomocí svěcené vody požehnal a Oriffiel mě zavedla do sklepení. Otevřela staré truhly a vyndala oblečení. Paradoxně se většina skládala z kůže.
"Dá se lépe omýt, než látky," podotkla.
Oblékli jsme se a vyšly z kostelních dveří, kde už čekal druhý Archanděl.
"Jdeme na to," usmál se povzbudivě a rozrazil bránu "potrpím si na dramatických vstupech." ušklíbl se.


Procházeli jsme opět městem a snažili se pomoci co nejvíce lidem, co jsme mohli. Z nebe chvílemi padal oheň a z vody se stal jed. Hořký jed, takže lidé měli na výběr: zaprvé: otrávit se nebo za druhé: dehydratace. Ani jedno pro ně neznamenalo příznivý konec. Několik dní jsme dávali lidem ampulky s protijedem, ale i tak, přes to, že jedním z novodobých hříchů je alkoholismus, alkoholici na tom svým způsobem byli dobře… Naopak ti, kteří alkohol nenáviděli, trpěli víc, než by měli. Protijedy dostávaly především kojící matky a malé děti, popřípadě duchovní a lidé s božím znamením, které neslo řadu výhod, včetně přežití.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Johnny Johnny | Web | 12. listopadu 2016 v 23:08 | Reagovat

Pekné nekompromisné

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama