Kapitola 9

3. října 2016 v 0:00 | Raven |  Clarissa Gabriel
Někdy, když se díváme do očí lidí, kteří se nám absolutně otevřou a jsou připraveni odhalit nám celé své nitro, můžeme skutečně poznat jejich duši. V jejich očích se budou zrcadlit myšlenky, obavy, strach, touhy, sny i kousky, které nemají vlastní oslovení. Vidíme to, co se člověk snaží skrýt před světem, ale nám dovolí se na to podívat.


Přísahám, já viděla něco, o čem jsem si myslela, že je to nemožné. V démonově duši se objevila prasklinka a z té začalo vytékat světlo. Proudilo vzhůru k dírám, které se začaly pomalu scelovat. Černé díry se zaplnily stříbrnou tekutinou a duše začala vyzařovat neurčité světlo. Rudá přecházela ze zlaté a ta do stříbrné.


Stála jsem na místě a kolem mě se míhaly obrazy. Stříbrno-zlatá křídla se oddělila od Andělových zad za zvuku trhající se kůže.
"Raději budu vládnout peklu, než sloužit v Nebi nespravedlivému Bohu!" vykřikl Lucifer.
Ozvaly se dva výkřiky. Mužský a ženský. Padla jsem na kolena a cítila bolest. Fyzickou, která ulehčovala bolesti psychické. Cítila jsem hrůzu, strach a obavy. Po tvářích mi stékaly slzy a já začala křičet. V tu chvíli jsem pochopila, že ženský řev, který jsem slyšela před chvílí, byl můj. Sledovala jsem Anděla, který byl kdysi nosičem hvězdy zvěstující světlo a den, jak padá do černých hlubin. Křídla se spustila za ním. Nedaleko ode mě se povaloval meč. Nikdy před tím jsem takový neviděla, ale i tak mi byl povědomí. Byl potřísněný krví. Nad ním stál Zachariel…
"Takhle skončí všichni, co se budou povyšovat nad svého stvořitele" ozval se hluboký, mocný a vzdálený hlas.
Sáhla jsem po meči, máchla jím za svými zády a s bolestí padala do temnoty za nejoblíbenějším z Andělů. Celé tělo mě pálilo, jakoby se krev proměnila v rozžhavené olovo. Má křídla mě následovala. Byla podobná Luciferově, ale menší a méně lesklá. Čím blíž se ke mně přibližovala, tím byla menší. Nakonec byla tak malinká a slabá, že se mi vstřebala do kůže na kotníku, kde po nich zbyla bolestivá spálenina.
"Lofiel!" ozvali se výkřiky ve chvíli mého pádu. Z díry mezi mraky se naklonila ženská tvář.
"Matko…" natáhla jsem k ní naposledy ruku.
Ozvaly se další výkřiky a začala padat další těla. Těla Andělů, kteří se odvážili upřednostnit Lucifera před Všeotcem.

-Zdravím tě.
Přísný, rázný hlas mě probudil. Otevřela jsem oči. Být optimista, řekla bych, že jsem v ráji. Když jsem se ale rozhlédla, spatřila jsem svět, jaký jsem znala. Můj byt byl stejný, ale všude byla spousta světla. Vyskočila jsem na nohy. Byla jsem oblečená v bílé a modré se zlatým opaskem.
-Uklidni se.
Vzhlédla jsem k osobě, která mi chtěla poroučet.
-Skloň hlavu dítě, nesmíš se na mě podívat.
"Gabriel, že jo?"
-Ano.
"
Nemůžeš mluvit normálně?"
-Nejsi v pozici, aby sis mohla poroučet.
"Chci jít zpátky."
-To nejde. Takhle smrt nefunguje, to bys měla vědět.
"A jak funguje nebe? Tak, že necháte maniaka, aby si směle vraždil mě podobné?"
-Satan tě ovládl.- Povzdechl si hlas
"Lucifer mě na rozdíl od vás zachránil." S těmito slovy jsem chtěla odejít, ale neměla jsem možnost. Něco mě drželo na místě.
-Zůstaneš tady, dokud Otec nerozhodne o šíři tvé viny.
"Jak můžeš?" zvedla jsem hlavu a podívala se mu do tváře. Jediné, čeho jsem si stačila všimnout, byla jeho čistá tvář a modré oči, majestátní křídla. Pak mě něco, nebo spíš někdo, sklonil hlavu zpět k zemi.
"Promiň, ale taková jsou pravidla."
"Alexi?!"
"Zachariel. Tady Alex neexistuje."
"A ty si byl kde?!" nevěděla jsem, jestli plakat nebo křičet a rozbít vše, na co dosáhnu.
"Tady…" provinile přiznal.
"Tak mě pusťte dolů. Udělal ze mě démona, nemám tu co dělat."
-O tom ty nerozhoduješ.
"Ani se neptám!" odsekla jsem "Nemáte právo mě tu držet. Pokud je Bůh tak milostivý, jak se říká, nechá mě jít. A jestli je v tobě alespoň trochu lidskosti, otče, necháš mě jít."
-Nebýt mě, ani tu nejsi.
"Stvořitelé za své stvůry nesou zodpovědnost. Pusť mě."
-Svatý Petr je na cestě. Pak posoudí tvou situaci s naším Pánem.

Ucítila jsem závan lehkého vánku a bylo mi jasné, že jsem sama. Byla jsem ponechána samotě, abych rozmýšlela o svém osudu. Já ale věděla, co chci. Nikdo z nich mi to ale neumožní. Zem pode mnou byla ze skla. Teď jsem si toho všimla. Viděla jsem na skutečný svět. Zemi. Přímo pode mnou byla střecha mého domu. Střešní okno mi napovídalo, že byt je spálený na popel. Modlila jsem se… ne, slibovala jsem duši ďáblu, aby Francis a pan Chao byli v pořádku.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Raději sloužit Nebi, nebo vládnout Peklu?

Sloužit Nebi
Vládnout Peklu

Komentáře

1 Fredy Fredy | Web | 3. října 2016 v 9:29 | Reagovat

hezké :-)

2 Johnny Johnny | Web | 27. října 2016 v 21:39 | Reagovat

Ranná hviezda :D Dobrá kapitola

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama