Kapitola 7

19. září 2016 v 0:00 | Raven |  Clarissa Gabriel
Šla jsem si dát sprchu, dlouhou, dokud horká nevystřídala ledovou. Stála jsem pod vodou a nechala po sobě vodu stékat. Byla to jedna z věcí, která mě za tu dobu udržovala v příčetnosti. Vlastní způsob meditace. Zavřela jsem oči.


Viděla jsem babičku, ženu, která mě vychovávala v odlehlé části Walesu na jihu. U moře. Poblíž města Lavernock. Bylo tam krásně. Pak jsem si z ničeho nic vzpomněla na místního pastora. Na jméno jsem si ale nevybavila. Chodil k nám vždy v neděli posedět a povídat si s babičkou u čaje. Já si mezitím hrála s jeho psem, byl to švýcarský ovčák s černou srstí připomínající popel. Vždy jsem se ptala, proč ten pes má tak zvláštně hnědo karmínové oči, ale nikdy jsem na tuto otázku nedostala odpověď. Pak jsem měla okno. Doslova. Pamatovala jsem si až na setkání s Felixem o mnoho let později, to už jsem žila v Americe. Setkali jsme se u jednoho z domů, které jsem si šla prohlédnout v rámci práce o architektuře do školy. V rychlosti jsem jako film přetočila všechny vzpomínky s ním. Letmo jsem si vzpomněla i na to, jak mě seznámil s Alexem. Vrátila jsem se do okamžiku, kdy jsem otevřela ty dveře, abych spatřila, co se stalo Felixovi a jeho nohsledům.


Z vlastních myšlenek mě probrala až hudba linoucí se bytem. Nikdy před tím jsem nic podobného neslyšela. Síla a moc z ní jen čišela. Určitě nepatřila mezi desky, které se povalovala u zdi. Oblékla jsem se a vydala se za tóny. Sebastiana jsem našla, jak stojí u okna a něco pozoruje. Mezi tím vrátil zeď do původního stavu. Neptala jsem se. Namísto toho jsem si odkašlala:
"Co to posloucháš?"
"Nevím, sehnal jsem to od překupníka. Podle všeho se tomu říká zrod démonů. Přišlo mi to příhodné."
Odfrkla jsem si, ale donutilo mě to k úsměvu. Pak jsem si ale vzpomněla na návštěvu toho zkaženého anděla.
"Kde jsi byl, když jsem se probudila?" chtěla jsem vědět.
"U známého, řekněme," otočil se čelem ke mně "jakže si tu říká.. Chao. Byl jsem za ním, abych ho obeznámil s tvou novou situací."
"Měla bych tam zajít, úplně jsem na něj zapomněla." Hryzla jsem se do rtu pod tíhou výčitek a sáhla jsem pro bundu.
"Jak moc by bylo nevhodné, abych tu zůstal? Nechce se mi znovu vést konverzaci s tím.. tvorem," prohodil otráveně a klekl si k Francis.

Nadzvedla jsem obočí, ale nechala to být. Pan Chao si zasloužil, abych se s ním rozloučila. Seběhla jsem shody k jeho krámku a zabouchala na zadní dveře. Nic se neozývalo, ale dveře byly otevřené.
"Pane Chao?!" zavolala jsem při vstupu do prostor, kde jsem předtím byla jen jednou, když staroušek potřeboval převzít dodávky.
"Slečna nechodila sem!" vyštěkl zpoza závěsu. Vycházel odtamtud dým.
"Jste v pořádku?" sahala jsem po lemu látky "Sebastian Vám prý přišel říct o… víte čem, jen s Vámi chci mluvit."
Než jsem stačila odhrnout látku a vstoupit do místnosti, vystrčil hlavu a zasyčel. Rychle jsem uskočila před zeleným hlenem, který na mě vyprskl. Znechuceně jsem si otřela botu, na kterou ten hnus padl, o kus hadru na bedně nedaleko ode mě.
"Řekla jsem, aby sem nechodila!" vykřikl, teď už ne příliš lidský, pan Chao. Kůži měl žlutou a místy šupinatou a oči černé, jako temnota sama "Šla pryč! Já neměla čas!" odstrčila mě neviditelná ruka… nebo tlapa?
Nechápala jsem. Jednu věc vlastně ano. Nebyl to člověk, ani anděl. Byl to démon.
"Přišla radši zítra, až já skončila," zasyčela nestvůra naposledy, než zmizela zpátky za závěsem. Za mnou se otevřely dveře zpět na chodbu. Poslušně jsem jimi prošla a pak se za mnou s ránou zavřely.
Vystoupala jsem zpátky nahoru do bytu a přemítala, jestli mě ta obluda dole měla vážně chránit. Spíš vypadala jako něco, co si vykrmuje kořist a pak jí sní.

Padlý anděl, jak si říkal, se mezitím přesunul do kouta, který jsem nazývala "obývák". Stála tam knihovna a stolek, na kterém jsem čas od času něco vytvořila. Prohlížel si desky s obrazy, ilustracemi a fotografiemi, které dřív vysely v mém atelieru. Vytáhl z nich jeden papír, černý, pokreslený bílou křídou, a s nakloněnou hlavou si ho prohlížel.
"Kdy jsi tohle kreslila?"
Došla jsem až k němu a nakoukla na papír a pak na démona. Byla to jednouchá skica portrétu mladého muže, asi tak v mém věku. Měl výrazné lícní kosti a hluboké oči olemované dlouhými řasami, rovný útlý nos a tenké rty nesoucí tajemný úsměv. Byl to Sebastian.
"Já… to jsem nakreslila, ještě než jsem poznala Felixe, ale nechápu…"
Před očima mi přelétl obraz Sebastiana v obleku z 18.století na střeše v Madridu. Díval se mi do očí a usmíval se.
Ustoupila jsem a chytila se stolu. Zase mi bylo špatně. Zavřela jsem oči a snažila se vzpomenout si na hudbu, kterou tu pouštěl, než jsem odešla. Potřebovala jsem klidný bod, kterého bych se mohla chytit. Cítila jsem ruce, které mě podpíraly. Odstrčila jsem je a vrhla se k deskám. Prudce jsem je rozevřela, až mi půlka zůstala v ruce. Rychle jsem se jí zbavila a odhodila jsem i fotografie. Hledala jsem jen určité obrazy, které jsem postupně dávala dohromady. Když jsem skončila, stoupla jsem si na stůl a podívala se na ně.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Johnny Johnny | Web | 24. září 2016 v 12:26 | Reagovat

18. storočie Madrid?... to znie fakt dobre :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama