Kapitola 6

12. září 2016 v 0:00 | Raven |  Clarissa Gabriel
Instinkt mě donutil podívat se na Sebastiana. Teoreticky jsem mu vůbec neměla věřit. Neznala jsem ho a byl to démon. Na druhou stranu, Alex tu pro mě byl celých pět let. Ale i tak jsem vzhlédla k Padlému andělovi, který mi pomohl, zachránil mě před smrtí a teď mi pomohl zase. Abych nalezla samu sebe.
Pohled mi opětoval. Položil tašku na zem a stoupl si ke mně. Byla jsem mu za to vděčná, teď to byl on, kdo tu pro mě byl a byl mi oporou.
Měla jsem sucho v ústech. Mísila se ve mně změť emocí a já si s nimi nevěděla rady. Alex se na mě díval a neměl ani tušení, co všechno mu chci říct. Zatnula jsem ruce v pěsti a podívala se mu do očí. Uhnul pohledem.


"Chceš mi říct, že jsi celou dobu věděl, co jsem zač a lhal si mi, neřekl jsi mi pravdu, nechal si mě na pospas minulosti společně s mým povedeným tatíkem?!" vztek ze mě vytryskl jako horký pramen a líbilo se mi to.
"Sledovali jsme tě. Jenomže tahle stvůra byla rychlejší. My jsme chtěli Felixe zabít, ale v tom si přišel TY a všechno si zkazil!" vrčel na démona a oči mu vzplály modrým plamenem.
Ten tam jen stál a nehnul ani jediným nervem, jediný sval se mu nezachvěl. Chtěla jsem vědět, jak to dělá.
"Alespoň nám nebyl ukradený její život. Nebýt vašich… strážných, nedošlo by to ani tak daleko, jako to došlo." Řekl nakonec chladným tónem, před kterým by se lecjaký smrtelník schoval do atomového krytu.
"Poslal jsi zpátky andělů! Mimochodem Michael ti za to děkuje," ušklíbl se.
"Ale nelhal mi," probodávala jsem ho pohledem "Proč si mi neřekl, kdo jsem?!"
"Tys to věděla. Ještě před půl šestým rokem jsi věděla, kdo jsi. Pak jsi ztratila paměť," napřímil se a já bych přísahala, že jsem na chvíli spatřila křídla pod jeho kabátem.
-Zeptej se ho PROČ.
našeptával mi tmavovlasý muž za mými zády.
"Proč jsem ztratila paměť?" hlesla jsem.
Zachariel se nenávistně podíval na Samaela.
"Tak proč?!" vykřikla jsem.
"Já jsem ti jí vzal." Vydechl a zakotvil očima hluboko v mých.
Než jsem se stačila vzpamatovat, klečela jsem na zrádném andělovi, který byl horší než samotný démon a vybíjela jsem si na něm zlost. Rána střídala druhou, ale on tam jen ležel a nehýbal se.
Najednou mě cizí ruce vzali kolem ramen a odtrhly od mé oběti.
"Nech mě být! Já ho zabiju!" křičela jsem a kopala kolem sebe. Sebastian byl ale silnější než já a tiskl mě k sobě, dokud jsem se neuklidnila. Zachariel se mezitím zvedl a otřel si krev z obličeje.
"Kdybys tenkrát neopustila naší cestu, nic by se ti nestalo," zvedl oči ke mně "Nevrátím ti paměť a on to nedovede. Nemá tu sílu. Doufám, že jsi ty a tobě podobní spokojení." Pohrdavě se podíval na muže, který mu právě nejspíš zachránil život a odešel.
"Omlouvám se, že jsem přišel pozdě," prolomil chvíli ticha démon "Kdybych nešel pryč, nic z toho by se nestalo. Alespoň ne hned po přeměně."
Dívala jsem se na něj a čekala, až bude pokračovat.
"Ta bolest hlavy a krvácející oči, to způsobilo to, že si se před třemi dny vydala na novou cestu. Vzbudila jsi v sobě svůj potenciál a přijala ho. Popravě jsem si myslel, že se probudíš až za hodinu. Šel jsem za tím starcem a objasnil mu situaci. Nevěřil mi, ne že bych se mu divil, už jsem se sem snažil dostat víckrát. Pak jsem ucítil toho anděla, ale ty jsi byla ohledně pacifikace rychlejší a možná i efektnější než já." Ušklíbl se.
Pousmála jsem se.
"Takže já jsem teď jako ty? A jak získám zpět své vzpomínky? Co se mnou bude?"
"Stále v sobě máš polovinu člověka. Jak jsem řekl, se mnou máš na výběr, provedl jsem jen částečnou přeměnu nutnou pro přežití v mém světě. Proto nedokážeš kontrolovat emoce, hlavně vztek a nenávist. Ohledně tvé paměti," sedl si vedle mě na zem s povzdechem "v tom měl ten všivej parchant pravdu. Nedokážu ti pomoct, nemám tu moc. Jak moc jsi v současném stavu obeznámena s angelologií a demonologií?"
"Nejsem," přiznala jsem se "Archanděly mé znalosti končí."
"Zachariel je anděl ovládající paměť. Dokud nad tebou bude držet hlídku, pomůžou ti jen knížata a nejvyšší démoni. Plus, padlý andělé."
Zasmála jsem se ve své nevěřícnosti.
Jak se mi to jen mohlo stát?
-Vždycky jsi to v sobě měla. Tvá matka vždy říkala, že se hodíš k Peklu než k Nebi.

"Chci mít čistou hlavu, co nejdřív. Chci vědět, co jsem byla, pro co jsem se teď rozhodla a chci vědět, proč jsi pro mě dvakrát přišel zrovna ty," prohlížela jsem si své nehty. Byly pevnější a silnější, ale jinak vypadaly stejně.
"Na to je času dost," slyšela jsem v hlase úsměv "Řeknu ti to, jen ne teď. Nesmím." Zvedl se a já k němu vzhlédla:
"Zase někam jdeš?"
"Měl bych tě nechat, ať si to utřídíš v hlavě. I když napůl Padlý, pořád máš v sobě smrtelníka."
"Zůstaň tu. Já nechci další nezvanou návštěvu." … a nechci být sama.
Přikývl a znovu se mu po tváři mihl ten podivný stín.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Johnny Johnny | Web | 13. září 2016 v 20:12 | Reagovat

Je to fakt celkom dobré. Hláškuješ vynikajúco a som zvedavý, čo bude ďalej :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama