Kapitola 5

5. září 2016 v 0:00 | Raven |  Clarissa Gabriel
Všechno se odehrálo tak rychle. Ve chvíli, kdy jsem vyřkla ta slova "vezmi mě domů" mě postihla migréna. Neskutečná. Ta bolest se nedala vydržet. Svíjela jsem se na židli, držela dlaně přitisknuté na očích a skučela jako týraný pes. Byla jsem na migrény zvyklá, ale tohle jsem ještě nezažila. Měla jsem pocit, že padám, ale místo podlahy jsem pod sebou ucítila měkkou matraci. Když bolest konečně trochu polevila, usnula jsem.


Když jsem se probudila, ležela jsem ve své posteli s mokrým ručníkem na očích. Na rameni mi ležela Francis a spokojeně vrněla. Pomalu jsem si sedla a sundala mokrý ručník. Byl celý od krve. Vyjekla jsem a běžela k zrcadlu, abych se podívala, co se děje. Stejně jako ručník, i na mém obličeji byly známky krvavých skvrn, ale někdo je smyl dřív, než stačily zaschnout.
Ale ty oči… ty nebyly moje. Připomínaly mi oči z fantasy filmů. Nelidské. Nepřirozené. Levé bylo červené a pravé si ponechalo moji přirozenou barvu. Panenky byly ale ve tvaru kočičích… Když jsem se zadívala do rudého, abych si ho prohlédla, místo toho jsem spatřila dveře o tři patra dál, jak se otevírají pod rukou Alexovou. Lekla jsem se a odskočila od zrcadla.
Co se to tu kurva děje?!
Proběhla jsem bytem, abych našla toho démona a on mi dal vysvětlení, ale byt byl prázdný.
Uslyšela jsem ránu zpoza dveří. Šla jsem je otevřít. Za nimi stál Alex.
"Krucinál, musíš dělat takový kravál? Já myslela, že se tu něco bortí!" prskala jsem.
"Já jenom klepal na dveře," odfrkl si. Když se na mě podíval, ztuhl.
"Co je?" divila jsem se.
Zadíval se mi do očí a já uhnula pohledem do bytu na znamení, že může vstoupit.
Prohlížel si mě, cítila jsem jeho pohled na mém obličeji. Ve chvíli, kdy vstoupil, znovu se napnul. Rozhlížel se a jen stěží vdechoval vzduch uvnitř. Jako by mu vadila vůně mého domova.
"Nelíbí se ti snad můj osvěžovač vzduchu?" ušklíbla jsem se, zavřela dveře a rychle nasadila sluneční brýle, které ležely na stolku vedle dveří.
Bleskurychle se otočil a shodil brýle na zem. Vzal můj obličej do svých dlaní a zadíval se mi do očí. Instinktivně jsem ho odstrčila. Proletěl zdí až do kuchyně. Vytřeštila jsem oči a běžela za ním.
"Jsi v pohodě?! Alexi!" klekla jsem si vedle něj k rozbitému stolu.
Znechuceně mě odstrčil a začal křičet:
"Takže je to pravda! Ty už ses rozhodla! Gabriel mě zabije! Pro boha co jsem komu udělal, že zrovna já musím mít takový pech?!" vztekal se a zvedl se, oprašujíc si oblečení od třísek.
"Co je pravda a jaký Gabriel, k čertu?" divila jsem se a zůstala sedět na zemi. Něco uvnitř mě z jeho neštěstí mělo ohromnou radost:
"Já se bála, že se ti něco stalo, a ty na mě takhle"
"Ty, ty si se bála?! Já tu toho démona cítím! Tři dny jsi nebyla v práci, nezvedáš mi telefony a teď přijdu, a ty jsi cítit po démonech, všude je tu cítit síra, a aby toho nebylo málo, tak se k němu ještě přidáš!" ukázal na mé oči.
Dívala jsem se na něj jako opařená.
"Ale no tak," ozval se povzdech ode dveří. Nově vzniklou dírou ve zdi jsem ve dveřích spatřila Sebastiana s papírovou taškou v ruce "Zrovna když na chvíli odběhnu, musíš se tu objevit, co?" zasyčel chladně.
"Koho jiného taky mohli poslat, než právě tebe," měřil si ho Alex znechuceným pohledem "Samaeli."
Nechápala jsem nic z toho, co se dělo. Ale ten vnitřní pocit, který mi zvedal hladinu adrenalinu, mi nejspíš tekl i ušima.
"Nápodobně."
Zírali na sebe, Sebastian (, nebo Samael?) nehnul ani brvou, natož Alex byl vztekem bez sebe.
Zvedla jsem se. Sebastian se na mě podíval, ihned si mě všiml a uzvedl obočí.
-V pořádku?
Přikývla jsem a odkašlala si, abych upoutala i pozornost mého.. kamaráda? Jak jsem mu teď měla říkat?
Alexandr se na mě nenávistně podíval, ale v očích se mu lesklo zoufalství:
"Pořád se toho můžeš ještě zbavit. Není pozdě."
"Čeho se mám zbavit?" vztek mnou cloumal ze strany na stranu "Teď mi řekneš všechno, co víš."
Sama jsem svůj hlas ani tón nepoznala. Znělo to zlověstněji, než tenkrát Felix.
"Toho démona, co v tobě roste. Musíš se toho zbavit, Gabriel mě zabije."
"Kdo je Gabriel?"
"Starý známý," řekl bez zaváhání.
"Já ti říkal, že andělům nemůžeš věřit," vmísil se do rozhovoru Sebastian "Co kdybys jí pro jednou řekl pravdu, Zacharieli?"
"Anděl?" hlesla jsem a podívala se znovu na jediného člověka, se kterým jsem za celá dlouhá léta dokázala prohodit víc, než pár slov "Anděl?!!" vybuchla jsem.
Alex… Zachariel se nenávistně podíval na démona před sebou a svou pozornost znovu nasměroval ke mně.
"Ano, jsem Anděl. Ale myslíš si, že je pro tebe lepší život démona, než Anděla? Tvůj otec by nechtěl, aby se z tebe stala tvá matka."
"Otec? Matka?" vztek znovu odplul jako vlny při odlivu.
"Tvůj otec je Gabriel. Archanděl Gabriel."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 gitty93 gitty93 | E-mail | Web | 10. září 2016 v 21:44 | Reagovat

to se nám to vyvíjí :)

2 Johnny Johnny | Web | 13. září 2016 v 20:08 | Reagovat

Samael je Lucifer, nie?

3 artist-raven artist-raven | Web | 13. září 2016 v 21:26 | Reagovat

[2]: Ano :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama