Kapitola 1

19. srpna 2016 v 12:34 | Raven |  Clarissa Gabriel
Upřímně řečeno, jsem docela zvědavá na odezvu... ale nic převratného a výjimečného nečekejte... Jinak novou kapitolu budu přidávat vždy v pondělí.



Den začal jako každý jiný. Vstala jsem, umyla se, oblékla se, nakrmila sebe a kočku a šla jsem ven.
12 hodin jsem jako obyčejně strávila v knihkupectví, kde jsem pracovala dobrovolně i přes časy. Neměla jsem, jak bych svůj volný čas vyplnila. Přátel jsem moc neměla, vlastně jen jednoho opravdového, který se mnou byl od začátku. Dřív jsem byla šťastná. Měla jsem vlastní ateliér, prosperující živnost s obrazy a fotografiemi. Znal mě celý svět, dokud se nestala ta osudná noc. Stal se ze mě samotář, který vystojí jen vlastní kočku a pár zákazníků v knihkupectví, věčně se sluchátky v uších, knihou nebo tužkou v ruce. Zdi mého bytu byly pokreslené podobiznami mých nočních můr. Lépe řečeno jedné noční můry. Jedné jediné, která mě nenechala v klidu ani přes den. Felixe.


Večer jsem měla domluvené setkání s Alexem. Alex byl mým jediným přítelem. To se ale mělo brzy změnit…
"Jdeš pozdě" nezvednul ani hlavu od knihy, když jsem přišla ke stolu, kde jsme obvykle sedávali.
"Ale i tak se svět nezhroutil. Zatím." Zavtipkovala jsem, ale oba jsme věděli, že možná nejsem daleko od pravdy.
"Musím s tebou mluvit." Odložil knihu na stůl a já se instinktivně podívala na její název Božská komedie, Dante Alighieri. Jedna z mých oblíbených.
"E quindi uscimmo a riveder le stelle..?" Vzpomněla jsem si na citát.
"El amor es capaz de mover el sol y las estrellas." Odpověděl mi stejným způsobem "tohle myslím vážně." Opřel se o sedačku a nespouštěl ze mě oči.
Přikývla jsem a nevědomky jeho postoj opětovala. Seděla jsem naproti němu napřímená na židli a věděla jsem, že se něco stane. Ta chladná studená slupka, kterou jsem se před cizími obalovala, se objevila i před mým přítelem.
"Nic nevíš, co?" naklonil se trochu ke mně s útrpným tónem hlasu.
"Co bych měla vědět?" zeptala jsem se na oplátku já jeho chladným tónem, který se mi nelíbil, ale lepší ochranu jsem neměla.
místo odpovědi jen zakroutil hlavou a nervózně se uchechtl.
"Přišly ti růže?" zkusil to znovu s klidem, ale hlas se mu třásl. Ani jemu se nelíbil způsob, jakým jsem se před ním chovala.
"Růže?" podivila jsem se. Přikývl znovu.
"Od té doby, co se to stalo, co jsme se potkali, nic tě nezajímá, jen tvá vlastní cesta, pořád se chováš, jako kdybys byla na světě sama. Dnes ráno jsem ti poslal růže, vsadím se, že když jsi kolem nich prošla, ani ses jich nevšimla."
"Ne." Odpověděla jsem na nevyřčenou otázku.
"Ani to, že s tebou už dávno nejsem jen jako tvůj kamarád sis nevšimla. Nevšimla sis, jak se na tebe dívám, nevšimla sis, co k tobě cítím." Podíval se mi do očí a já v těch jeho spatřila vztek, beznaděj, zlomené srdce a slzy.
"Nikdy jsem po tobě nic z toho nežádala." Řekla jsem bezbarvým hlasem, ale v mém nitru všechno křičelo a vybuchovalo. Nechtělo nechat jít poslední spojení se světem kolem mě. Bylo ale pozdě. Tohle byl konec.
"Nemám ti co říct." Zvedal se k odchodu a já nehnula ani brvou.
Těsně před tím, než odešel, jsem řekla tiše a klidně, jako bych to ani nebyla já:
"Nikdy jsem po tobě nic nechtěla. Kdykoli si mohl jít a já tě nebudu držet ani teď. Je mi líto, jak to cítíš, ale já si nemůžu dovolit další selhání.
"Když budeš každého odhánět, utápět se v minulosti a jen pracovat, bez toho, aniž bys dělala to, co tě baví, žiješ zbytečně. Tvému selhání my říkáme život." S těmito slovy odešel.

Seděla jsem na židli a přemítala, co se tu zrovna stalo. Ztratila jsem přítele. Jediného. A proč? Protože se mu nelíbilo, že ho beru jen jako kamaráda. Stálo mi to za to? Ano. Nechci lásku, nestojím o nic víc, než o přátelství a i bez něj se dokážu obejít. Nehodlám znovu podstupovat lži, které každý vztah slibuje.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Johnny Johnny | Web | 19. srpna 2016 v 23:46 | Reagovat

Je to rozhodne zaujímavé. Také porozchodové ;-) Som zvedavý na ďalšie časti

2 artist-raven artist-raven | Web | 20. srpna 2016 v 0:03 | Reagovat

[1]: Já taky.. je to pro mě trochu premiéra, většinou si nechávám delší příběhy pro sebe.

3 Sobik Sobik | E-mail | Web | 5. prosince 2016 v 14:14 | Reagovat

Jako bych se zhruba začetla do mého předchozího večera :D jak ironické... Narazila jsem na tvůj blog náhodou, ale tohle si rozhodně nenechám ujít, zatím to vypadá suprově!

4 artist-raven artist-raven | 5. prosince 2016 v 14:52 | Reagovat

[3]: tak to doufám, že se ti bude líbit i zbytek ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama