Duben 2014

Havran - Edgar Allan Poe

29. dubna 2014 v 12:21 | Artist |  Citáty
Jednou o půlnoci, maje horečku a rozjímaje
nad divnými svazky vědy prastaré a záslužné -
když jsem klímal v polospaní, ozvalo se znenadání
velmi jemné zaťukání na dvéře - a pak už ne.
"Je to návštěva, či zdání, bylo to tak nezvučné -
jednou jen a pak už ne."

Ach, již při vzpomínce blednu! Myslím,
že to bylo v lednu,
každý uhlík vrhal stín jen přede mne a dál už ne.
Toužil jsem po kuropění; - marně hledaje v svém čtení
ulehčení od hoře nad Lenorou - již poslušné
světice zvou Lenora - nad jménem dívky nadvzdušné,
jež byla mou a teď už ne.

Smutný šelest záclon vlaje z hedvábí a ohybá je
s hrůzou - již jsem do té doby neznal ani přibližně;
abych skryl své polekání, říkal jsem si bez ustání:
"Je to host, jenž znenadání zaklepal tak neslyšně -
pozdní host, jenž znenadání zaklepal tak neslyšně -
jednou jen a pak již ne."

Tu má duše vzmužila se; řek jsem bez rozpaků v hlase:
"Prosím, pane, nebo paní, odpusťte mi velmožně;
avšak, byl jsem v polospaní, když jste přišel znenadání,
přeslechl jsem zaklepání - je to skoro nemožné,
že jste klepal vy" - a poté otevřel jsem úslužně -
venku tma a víc už ne.

Hledě dlouho do tmy z prahu, stoje v pochybách
a v strachu,
dlouho snil jsem, jak si nikdo netroufal snít mimo mne;
ale ticho bez rušení, ani slůvka na znamení,
jenom plaché oslovení "Lenoro!" zní zimničně,
to já šeptám "Lenoro!" - a ozvěna dí zimničně
jenom to a víc už ne.

Vrátil jsem se do pokoje, velmi divě se a boje,
když jsem zaslech trochu silněj nový šramot poblíž mne.
"Jistě cos za chumelice padlo mi na okenice;
podívám se ze světnice, co jsi zač, kdo budíš mne -
ztlumím na okamžik srdce, najdu tě, kdo budíš mne;" -
vítr a nic jiného už ne.

Vyrazil jsem okenici, když tu s velkou motanicí
vstoupil starodávný havran z dob, jež jsou tak záslužné;
bez poklony, bez váhání, vznešeně jak pán či paní
usadil se znenadání v póze velmi výhružné
na poprsí Pallady - a v póze velmi výhružné
si sedl jen a víc už ne.

Pták v svém ebenovém zjevu ponoukal mne do úsměvu
vážným, přísným chováním, jež bylo velmi vybrané -
"Ač ti lysá chochol v chůzi, jistě nejsi havran hrůzy,
jenž se z podsvětního šera v bludné pouti namane -
řekni mi své pravé jméno, plutonovský havrane!" -
Havran děl: "Už víckrát ne."

Žas jsem nad nevzhledem ptáka, jenž tak
bez okolků kráká
bezobsažnou odpověď, jež prozrazuje bezradné;
velmi dobře vím, že není skoro ani k uvěření
pták či zvíře, jež si lení v póze velmi záhadné
na poprsí nade dveřmi - v póze velmi záhadné
a říká si: "Už víckrát ne."

Potom, sedě na mramoru, ustal havran v rozhovoru
jako duše v jedno slovo samotářsky zabrané -
až jsem si řek v duchu, takže nedošlo mu to
až k sluchu:
"Věřím pevně na předtuchu, osud často okrad mne -
jak mé naděje, i on se k ránu odtud vykradne."
Však havran dí: "Už víckrát ne."

Zaražen, an na mne hledí s přiléhavou odpovědí,
říkám si: "Toť bezpochyby pochyt velmi obratně
od pána, jejž osud vedl neštěstím a navždy svedl,
takže nic už nedovedl zpívat než ty bezradné -
pohřební a smutné písně, refrény, tak bezradné,
jako je: Už víckrát ne!"

Když však havran bez ustání ponoukal mne k usmívání,
přistrčil jsem křeslo mysle, že mne něco napadne,
když se vhroužím do sametu ve vzpomínkách na tu větu,
přemýšleje, co as je tu, nad čím řek své bezradné,
nad čím příšerný ten pták zde říká svoje bezradné
"už víckrát ne".

Tak jsem seděl nad dohady, mlčky, marně, bez nálady
pod ptákem, jenž v hloubi prsou nepřestával bodat mne,
kles jsem s zamyšlenou tváří do podušky na polštáři,
na niž padá lampa, v záři matné, mdlé a malátné,
ale do níž nevboří své ruce, mdlé a malátné,
ona víckrát, víckrát ne.

Zdálo se, že u stínidla houstne světlo od kadidla,
že se bezpochyby anděl v zvoncích z nebe propadne.
"Chudáku, tvůj Bůh ti v zpěvu posílá sem pro úlevu
balzám na tvou starou něhu, po němž navždy vychladne,
po němž láska k Lenoře v tvé mysli navždy zapadne" -
však havran děl: "Už víckrát ne."

"Proroku," dím, "mene tekel, ať jsi pták anebo z pekel,
synu podsvětí, a přece proroku, pojď hádat mně -
statečně, byť opuštěný žiji zaklet v této zemi,
dům mám hrůzou obklíčený, zda tvá věštba uhádne,
zdali najdu balzám v smrti, zda tvá věštba uhádne" -
havran dí: "Už víckrát ne."

"Proroku," dím, "mene tekel, ať jsi pták anebo z pekel,
při nebi, jež nad námi je, při Bohu, jenž leká mne,
rci té duši, jež žal tají, zdali aspoň jednou v ráji
tu, již svatí nazývají Lenora, kdy přivine,
jasnou dívku Lenoru kdy v náruči své přivine" -
havran dí: "Už víckrát ne."

"Tos řek jistě na znamení, že se chystáš k rozloučení,
táhni zpátky do bouře a do podsvětí, satane! -
nenech mi tu, starý lháři, ani pírka na polštáři,
neruš pokoj mého stáří, opusť sochu, havrane!
Vyndej zobák z mého srdce, opusť sochu, havrane!"
Havran dí: "Už víckrát ne."

Pak se klidně ulebedí, stále sedí, stále sedí
jako ďábel na bělostných ňadrech Pallas Athéné;
oči v snění přimhouřeny na pozadí bílé stěny,
lampa vrhá beze změny jeho stín, jímž uhrane -
a má duše z toho stínu, jímž mne navždy uhrane,
nevzchopí se - víckrát ne.

Wikliam Penn

27. dubna 2014 v 22:09 | Artist |  Citáty
"Smrt je jen pouť světem, jako když přátelé odplují za moře;jeden v druhém žijí dál. Jejich láska i jejich život totiž stále zůstávají v tom, co je všudypřítomné. V tomto božském zrcadle se vidí tváří v tvář a jejich rozhovor je svobodný a čistý. V tom tkví útěcha pro přátele, protože byť údajně zemřeli, neboť jsou nesmrtelné."
William Penn, Další plody samoty

Hraběnka Elga

25. dubna 2014 v 18:35 | Artist |  Legendy
Hrad v odlehlé části Rumunska kdysy patřil starému hraběti, který zde žil se svou dcerou, krásnou Elgou. Jednou ale byla Elga na projížďce, ale její kůň klopýtnul a Elgu shodil ze sedla. Mladá hraběnka svým zraněním podlehla a byla uložena ve staré hrobce na hradě.
Zanedlouho záhadně zemřel i její otec. Netrvalo dlouho a náhle začali umírat i lidé v podhradí, zejména malé děti. Lidé začali tvrdit, že zahlédli Elgu procházející se po panství a domnívali se, že se z hraběnky a možná i z jejího otce stali upíři.
Na hradě byl Elžin portrét, který vás sleduje očima a noví majitelé si stěžovali na podivné zvuky a hlasy v zamčených komnatách.
Přítel reverenda Summerse prý sám viděl hraběnku procházející se po hradě, oblečenou stejně jako na obraze a návštěvníci hradu nevysvětlitelně slábli.
V roce 1909 dne 10. Března se ve vídeňských novinách psalo o hradu v západní Evropě, který místní zapálili. Podle Summerse to byl právě tento hrad a duše hraběnky konečneě nalezla klid.

23.4.2014

24. dubna 2014 v 19:06 | Artist |  Fotím





0:35

24. dubna 2014 v 0:37 | Artist |  Píšu
Své verše ve tmě skládám,
O pětatřicáté hodině popůlnoční,
Omluvte proto srdce mé,
Které zaživa ve mě hnije

bolestivé poznání

24. dubna 2014 v 0:34 | Artist |  Píšu
Když zachytí se skzy tvé na růži rudé,
V tu ránu pochopíš,
Že lépe už nebude.
Že srdce tvé se ve dvý zlomí,
A jednou v neby se vaše duše jednou spojí

Stitch

21. dubna 2014 v 14:51 | Artist |  Barevně

Super-Pug

16. dubna 2014 v 15:16 | Artist |  Barevně

Pán Prstenů

12. dubna 2014 v 18:57 | Artist
Cena:2.49$ (49.24 Kč)
Poštovné: Zdrama!
Barvy: Zlatá, černá, stříbrná

Z mého pohledu to není nijaký "šunt", myju si s ním i ruce a nezanechává zelené a modré stopy na prstech.
Přišel mi asi měsíc od obědnání.

Město v oblacích

9. dubna 2014 v 20:33 | Artist |  Píšu
Procházela jsem se po městě a zdravila známé. Slunce svítilo a paprsky se odráželi od nadýchaných obláčků. Došla jsem ke svému cíli. Našemu milovanému jezírku. Místo fénixů a holubic, kteří vysedávali kolem, jsem spatřila malého chlapce. Plakal. Vypadal ztrápeně, klečel, a hleděl dolů skrz jezírko.
"Copak se ti stalo?" zeptala jsem se.
"Spadla mi tam křišťálová kulička po dědečkovi." vzlykal.
Podívala jsem se do vody a bylo mi jasné, že kuličku jen stěží najdeme. Vtom přiletěl bílý páv, ochránce našeho města, a sklonil svou hlavu k hladině. Když ji opět zvedl, v zobáku držel křišťálovou kuličku.
Hošík se zaradoval a natáhl ručky. Kulička mu spadla do dlaní a chlapec vděčně objal páva.
"Ó děkuji ti!" rychle se rozběhl a kuličku svíral pevně v dlaních.
Podívala jsem se na páva a lehce ho pohladila. Jen pokýval hlavou a odletěl zpět do věže našeho Nebeského Města.

Chvíli jsem poseděla na svém místě pod starou vrbou se zavřenýma očima a přemýšlela, jaké to je žít na Zemi.