Týden na konci světa

7. července 2017 v 18:16 | Raven
Zavádějící titulek, ale poměrně výstižný. Po půl roce touženého čekání a vytí na měsíc jsem konečně dostala vytoužený týden na Šumavě...
 

O ničem

5. června 2017 v 11:16
Kdybych počkala ještě měsíc, na blogu jsem se neukázala půl roku. To je mi ale frajeřina, to se mám čím chlubit… jenže abych řekla pravdu, mě to ani tak dlouho nepřišlo.
Abych to shrnula, co jsem celou tu dobu dělala, v kostce jsem připravovala bráchu na přijímačky na SŠ, sekla se školou, nastoupila do archivu do práce a po nějaké době si žiju spokojený a bezstarostný život. Sice zrovna za tři hodiny mám být na přijímačkách na univerzitu, ale je mi to tak nějak jedno. Zaprvé se bojím, že se do toho učícího procesu nedokážu nahodit a za druhé už mi nepřijde, že na výsledních přijímacích řízení stojí a padá svět.
Svou nepřítomnost na blogu můžu omluvit jen tím, že do 23 hodin nemám čas jen tak si sednou a napsat něco na jeden zátah (a na části mi to nejde) a o víkendech většinou sedím venku nebo chodím fotit, takže to se mi zase nechce sedat si k počítači. Navíc jsem si inteligentně pohmoždila ruku při psaní na počítači v práci a tenhle týden se chystám k doktoru.
Ale abych vás taky trochu pobavila:
Včera jsem byla na tajné oslavě narozenin kamarádky Vé. S její mamkou jsme to domlouvali asi dva měsíce a opravdu nám všem spadl kámen ze srdce, když Vé přišla a nezabila nás hned ve dveřích, ale divadlo, na které jsem jí původně lákala ven, a které sloužilo jako zástěrka, nakonec doopravdy dostala, takže tím se moje vina ohledně lhaní docela snížila. Vé nakonec měla docela radost a snad si to i užila (já si to myslím, ale ona je jako já, na obličeji to nepoznáte). V šest jsem se sebrala s tím, že musím domů. Doma mě čekalo venčení potkana a chtěla jsem toho ještě plno udělat. ALE. Sedla jsem na autobus, který mě měl dovést na Slovany. Ten se ale v půli cesty změnil na jiné číslo a já si toho samozřejmě nevšimla. Takže jsem skončila v Sedleci. Autobus žádný už nejel, takže jsem volala domů, že se trochu zdržím, protože jsem teoreticky doma, jenom opačným směrem. Mamka chudák zděšená volala tátovi, ať přiveze auto, že pro mě pojede. Mezitím jsem se úspěšně, díky google mapám, na které jsem vždy nadávala, dostala do Starého Plzence a tam jsem půlhodiny počkala, než pro mě přijela. Ale popravdě, sedět na náměstí v Plzenci s výhledem na rotundu, skoro při západu slunce… sakra, ze všech míst, kde jsem se mohla ztratit a zaseknout, tohle bylo nejlepší.


Únor

21. února 2017 v 15:04 | Raven
Za ten (téměř) měsíc, se toho zase stalo docela dost. Vždy říkám, že vlastně hodně a při tom nic, ale teď to nic bohužel neexistuje. Nerada si stěžuju na zásadní věci, proto mi trvalo tak dlouho, než jsem si sedla k počítači a začala doopravdy psát něco, co by dávalo smysl.
 


Antistresové omalovánky a zbytek světa

27. ledna 2017 v 17:05 | Raven
Kašleme na název, nic jiného mě nenapadlo. K mému velkému údivu jsem zjistila, že leden téměř utekl i se svýma naraženýma a zlámanýma nohama a já sem ještě nic nenapsala. Když sečtu všechny rozepsané nedokončené články, které nejspíš nikdy nedokončím a nezveřejním, prsty mi stačit nebudou. Nehodlám tu ale psát o zkouškovém, to nechci. Ale nějaký ten článek by se hodil, ne?

To neudělám.

31. prosince 2016 v 11:24 | Raven
Nebudu tu dojemně vypisovat co se mi za ten rok stalo. To je přesně ten sentiment, který nezvládám, i kdybych chtěla.

Malé ohlédnutí

28. prosince 2016 v 16:24 | Raven
Doufám, že si užíváte, nebo užívali, volno a vánoce se vydařili :). Musím se omluvit, že jsem nepopřála šťastné a veselé, ale nějak jsem neměla čas a když už jsem ho měla, tak jsem byla vyždímaná. Je mi jasné, že jsme nebyli jediní, protože jsem to kolem sebe už zpozorovala. Letošní vánoce prostě proběhli ve znamení nemocí. Doufám, že ne zrovna vy, ale co já vím, že jo?

tento způsob zimy zdá se mi poněkud nešťastným...

20. prosince 2016 v 16:46 | Raven
Už pár let si říkám, že by se mi líbilo, kdyby na vánoce napadl sníh a nebylo to jako na konci zimy nebo na dušičky. Takové to počasí, kdy se člověk koukne z okna a namísto mokra byla zahrada pokrytá bílou závějí. Vždycky si říkám, že alespoň na ten Štědrý den by to bylo super.

Kapitola 20

19. prosince 2016 v 0:00 | Raven |  Clarissa Gabriel
Přiběhla jsem k dítěti a odstrčila Adama. Ještě dýchal.
"Zemřu?" dožadoval se unaveně odpovědi. Podívala jsem se mu na ránu na břiše a težce polka.

Kapitola 19

15. prosince 2016 v 12:05 | Raven |  Clarissa Gabriel
Krátká kapitola, ale jinak to nejde, ta další by byla moc dlouhá...

Kapitola 18

7. prosince 2016 v 13:32 | Raven |  Clarissa Gabriel
Doháním resty, v tomto případě jsem o kapitolu pozadu, takže tady je!

Několik věcí

5. prosince 2016 v 12:56 | Raven
Podle mě nám život mění každý den úplně všechno. Každé rozhodnutí, které uděláme, nám nějakým způsobem změní rozhodnutí, které následují po něm, ale o tom tady mluvit nechci. Chci mluvit o věcech, které mi trvale a dlouhodobě změnili život a nějakým způsobem to mě, mě a zase mě přijde zajímavé nebo důležité pro mé skvostné bytí na planetě Zemi.

Kapitola 17

5. prosince 2016 v 12:12 | Raven |  Clarissa Gabriel
Otevřela jsem oči s nadějí, že to nebyl jen sen. Jenže byl… zkontrolovala jsem chlapce objímající mou ruku. A máme tu vysvětlení… ne Francis, ale… Uvědomila jsem si, že neznám jeho jméno. Opatrně jsem vysvobodila svou ruku z dětského sevření a místo ní prostrčila deku. Vstala jsem. Protáhla se a podívala se na nelítostné nebe. Rudé a zlověstné.

1:01

2. prosince 2016 v 1:27 | Raven
Někdy se mi večer… ehm… v noci stane, že poslouchám písničky a čtu si články na internetu a tak, znáte to. Najednou mám prostě spoustu "vážných myšlenek" a vím, že druhý den ráno na to zapomenu, nebo se mi nebude chtít. Tak si to poslechněte se mnou a zapřemýšlejme si…(Ale neberte to zas až tolik vážně, žádný výkvět básnického či spisovatelského umu to není)


Ráno si vstanu...

27. listopadu 2016 v 11:15 | Raven
Ráno jsem vstala a chuť pouštět se do poslední kapitoly referátu o knize Mýtus o věčném opakování mě přešla lusknutím prstu. Lépe řečeno otevřením očí. Na půl devátou jsem měla nařízený budík, takže jsem půl hodiny ležela, abych ten krám mohla vypnout.

Kapitola 16

21. listopadu 2016 v 0:00 | Raven |  Clarissa Gabriel
Ve chvíli, kdy jsem opustila jediné přátele, které jsem za tu dobu přijala, jsem v sobě objevila novou odvahu a sílu. Teď jsem šla sama za sebe, ne jako posel toho světlého světa. Vydala jsem se do katedrály, která mi první chvíle na zemi sloužila jako útočiště a netušila jsem proč. Další věc, kterou jsem udělala navzdory tomuto faktu.

Kapitola 15

14. listopadu 2016 v 0:00 | Raven |  Clarissa Gabriel
Když jsme uslyšeli další pazounér, připravovali jsme se na to, že z temných koutů vylezou ti, kteří jsou ochotni zabít celý svět, aby si zajistili přežití.

9.11.2016

9. listopadu 2016 v 11:46 | Raven
Nemám nápady na napsání inteligentního nadpisu článku. Včera jsem si říkala "Ano, milášku, zítra máš volný den, bude produktivní." Místo v plánovaných 8:00 jsem vstávala v půl desátý, udělala si líný kafe (bylo ho málo), hodila do sebe jogurt a vzpomněla si, že je po volbách. Kouknu na internet a trefí mě infarkt. Moje bolest hlavy se zvětšila o 80%. Tímhle končím o politice, nechci opakovat to, co už psaly blogerky předemnou. Jen řeknu, že jsem doufala v jiný výsledek.

You know who I am

7. listopadu 2016 v 16:43 | Raven

Kapitola 14

7. listopadu 2016 v 0:00 | Raven |  Clarissa Gabriel
Dolů na Zem nebylo vidět. "Výhled" zakrývala oblaka a já neměla šanci se podívat, jak velké jsou škody. Šla jsem z té provizorní místnosti a hledala někoho, od koho bych zjistila informace. K mému štěstí jsem narazila právě na Rafaela.

Kapitola 13

31. října 2016 v 0:00 | Raven |  Clarissa Gabriel
Znáte to, když něco nechcete ukončit, ale nakonec kvůli chybějící fantasii prostě práci pozastavíte, nebo odložíte a v tu ránu vás napadne, jak z té polízanice ven? To se mi právě v sobotu stalo, takže příběh pokračuje dál. Prozatím.

Kam dál